čtvrtek 30. července 2009

Osamocený qipař

Nemůžu spát. Vzduch v pokoji je horký a nepřirozeně vlhký. Pustil jsem si na chvíli qipa, snad chvíli doufající, že naleznu spřízněnou duši, která by zkrátila mé čekaní na spánek ( a dýchatelnější vzduch ). Tik. Tik.Hodiny jsou dneska nějak moc hlasité.

Najednou je absolutní ticho před naším domem proříznuto výkřikem. Samožrejmě okamžitě vyskočím ze židle a vrhnu se k oknu. Nic. Kolem dokola vůbec nic. Po chvilce čekání se ovšem ozve chrupání kamínků, kterými je vysypána naše ulice. S napětím čekám, co bude následovat. Bude to původce křiku, vrah, neznásilnil někdo někoho ?(i když musím uznat že by to vzal celkem rychle). Konečně se ona misteriózní osoba dostala do mého zorného úhlu. I když korektněji bych měl psát osobY. Milenecký pár, ona mírně obnažená, napitá, on silně "veselý". Je mi celkem jasné, kam budou dál směřovat jejich kroky(a to nemluvím o svlékacích snahách ), takže raději taktně odvracím pohled a vracím se k rozzářenému monitoru, který se již stačil stát cílem dvou drobných mušek, které kolem něj poletují ... Už jen jedna ... už žádná.

Opět ticho. Vzduch v pokoji se konečně začíná mísit s přijatelnějším venkovním vzduchem a konečně tu začíná být dýchatelně. Máme tu krásné vyvrcholení, jakýsi malý, lokální, happy ending ... O důvod víc proč mít zítra dobrou náladu

středa 29. července 2009

Panické začátky, aneb jak co nejméně bolestivě zahájit svůj blogařsky aktivní život

Ano, už to dohnalo i mne. Vždycky jsem si říkal, že blog je něco, co prostě mě vždycky mine, něco, co prostě nemám zapotřebí si vést. Nyní se však musím omluvit všem svým předsevzetím, které byly v tomto okamžiku porušeny, nectně zmuchlány a odhozeny do propadliště zapomnění. Ano, já mám blog.

Je večer, čas kdy depresivní nálady a myšlenky vylézají na povrch a pomalu se vtírají do myslí osamocených lidí. Lidí, jejichž postel ještě chladne od tepla dvou zamilovaných těl, která zde s největší jistotou již nikdy neulehnou. Lidí, kteří ztratili svoji lásku a s ní i víru v lásku.
V mysli mi ještě stále bolestně probíhá poslední akt souznění a naturalisticky zvířecí vášně, kdy dvě těla splývají v jedno a tančí svůj tanec. A s tím je teď konec. Do hlavy se mi snaží dobýt pocit lítosti. Nesmím však podlehnout. Již mnoho slz proteklo. Zbytěčně.

Otevírám tudíž novou kapitolu svého života a začínam popisovat první panensky čistou stránku. Zatím zde hrají hlavní roli dvě jména. Jména, která jsou oproti okolnímu textu psána zlatým písmem vysokým dva palce. Jedna zlatá Danča a jeden zlatý Artur.